9. den | #100happydays

V devátý den jsem opustil svoje domácí vězení se vydal s laptopem a knížkou ven.

Proč?

Venku jsem s notebookem ještě nebyl. Ani číst si ven prakticky nechodím. Proč ne, když máme na náměstí tak krásné prostředí? Je krásný letní den.

Dojmy

Zbavil jsem se restů, tedy dopsal jsem příspěvky za minulé dny. Je tady opravdu krásně, byť je sezení na lavičce, kde trávím druhou hodinu, již poněkud nepohodlné. Na druhou stranu nasávám život, míjí mne turistky a turisté, ale také domácí. Kašna příjemně šumí, jak se proudy z vodotrysku jemně rozbíjí o vodní hladinu.

Před chvílí mi na laptop spadl žlutý list z lípy, jenž naznačuje, že se blíží podzim. (Je na fotce níže.) Příroda bude umírat a bude to zase děsivě krásné. S knížkou půjdu pravděpodobně jinam, domů ale ještě nemířím.

8. den | #100happydays

V osmý den jsem se potkal se dvěma kamarádkami, které jsem již nějakou dobu neviděl, a řešil jsem s nimi věci radostné i méně šťastné. Zkrátka život. Obě jsem objal. Nebo ony objaly mne?

Proč?

Protože člověk potřebuje kamarádky a kamarády. Zvlášť ty blízké. Je důležité poskytovat jim oporu, pokud ji potřebují. Oni zase podrží vás, když to budete potřebovat. Ze sebe mám pocit, že v posledních měsících stojím jenom díky opoře, jíž mi poskytují moji bližní. Mám jim  hodně co oplácet.

Na každý pád je takové setkání po delší době vždycky velmi příjemné. S tím, jak mezi námi přibývají kilometry, někdy není možné stýkat se tak často jako kdysi, o to radši ale pak vidíte ty, které máte opravdu rádi. Někteří do našich životů vplouvají a pak je zase opouští. Ne všechny epizody jsou ale dočasné. Tyto případy vlastně ani nelze nazvat epizodami.

K objímání bych dodal, že na sobě již několik měsíců cítím těžký deficit. Češky a Češi pravděpodobně nejsou zrovna typická objímací kultura, dotek je přitom pro člověka důležitý. Možná kritický. Pokud se chcete cítit šťastně, měli byste se dostatečně objímat. Silné přátelské objetí je vždycky cennější než kdybyste na ulici objali náhodného chodce či chodkyni.

Dojmy?

Obě setkání byla skvělá a dojemná. Jen potvrzují, že některé vztahy přežijí věčně a neustále vás nabíjí, zatímco jiné skončí nenápadně bez velkého očividného zakončení a vy cítíte, že už nemá smysl do nich investovat ani hodinu. Není nutně pravda, že by takové vztahy skončily kvůli nenávistným pocitům. Spíše nastoupí lhostejnost nebo zoufalost ze statičnosti. Absence vývoje nicméně není zrovna atraktivní a někdy vás může dohánět k šílenosti. Je to o osobním nastavení a o tom, kam míříte. Nebo chcete mířit.

Stále v sobě cítím pnutí, nerad někoho opouštím. Jenže taková změna je při restartu života nevyhnutelná. Jinak by nešlo o restart, bylo by to jako žít v minulosti. Nemohli byste překročit svůj stín. Pronásledoval by vás, až by vás nakonec spolknul.

7. den | #100happydays

V sedmý den jsem navštívil kino a shlédl film Sausage Party.

Proč?

Zbožňuje Setha Rogena, jeho hlas a hrubší humor. A samozřejmě celou tu jeho partu. Když mají tihle týpci nový film, je to pro mne svátek. Navíc sprostých animáků není moc, možná dokonce žádné. Návštěva kina je navíc pro mne vždycky dobrá volba, jsem přece filmový fanoušek, ne?

Dojmy

Film dostál svému názvu. Takhle vulgární podívanou jsem možná nečekal, nic drsnějšího Rogen a jeho kámoši jednoduše nenatočili. Obdivuju toho, koho napadlo, že je dobrý nápad natočit film, kde potraviny souloží mezi sebou a mají takovou mluvu, že by zostudily postavy ze South Parku. Obdivuji toho, kdo něco takového umožnil natočit a poslat do kin.

U nás byl film doporučený divákům a divačkám nad 15 let. To je myslím silně podceněná věková hranice. Kromě extrémní dávky vulgárních výrazů, že jste patrně polovinu z nich v životě neslyšeli, dostanete na závěr taky to, o čem přemýšlíte, jestli na to autoři měli koule. Věřte, že ty koule mají. Na steroidech. Přestože si filmu cením díky odvaze a originalitě, smršť vulgarit na mne působila samoúčelně.

Buď jak bud, jděte se na Buchty a klobásy podívat. Pak už budete moct říct, že jste viděli úplně všechno. Jen se nejdřív nalaďte, protože pokud se vám film nestrefí do nálady, budete patrně trpět.

6. den | #100happydays

V šestý den jsem se měl sejít po dlouhé době s jednou kamarádkou, ale sešlo z toho, takže jsme nepokecali a žádné šťastné setkání se neodehrálo. Měli jsme se scuknout večer, takže už jsem pak nebyl schopný vymyslet nový úžasný program. Přesto tento den považuji za šťastný, a to ze dvou důvodů:

• Za prvé jsem vymyslel, jak dozdobit deníček. Už je skoro hotový. Barvy na sklo mě chytly.
• Za druhé jsem se pustil do restů a posilněn zážitkem z koncertu jsem se začal seznamovat s Wolf Alice. Hloubkově. Ty písničky jsou opravu úžasné do posledních nuancí. Baví mě seznamovat se s texty a podtexty. Myslím, že se mé srdce začalo naplňovat. Zamiloval jsem se do Wolf Alice. Níže dávám tip na záznam jednoho z koncertů.

5. den | #100happydays

V pátý den jsem vyrobil pěkný deníček.

Proč?

Už na hodinách výtvarné výchovy bylo jasné, že příliš talentu na ruční práce nemám. Především jsem se v nich nenašel a nerozvíjím je. Tím spíš mě ale nadchnul návod, který ukazuje, jak je možné si takový deníček udělat. Tak jsem to chtěl aspoň zkusit. Pro zábavu. A výzvu. A také z dalšího nejmenovaného důvodu.

Dojmy

Bylo to náročnější, než jsem předpokládal. Zručný a vycvičený člověk by to zvládl relativně rychle, mně to ale trvalo. Snažil jsem se a na můj první takový výtvor je to dobré. Málem jsem se chytil do mnoha pastí, výrobek však kupodivu neletěl rovnou do koše. Naopak, radost z odvedené práce je veliká a tvorba byla zábavná.

Jen to celé spolklo mnoho hodin – a stále mě to několik návštěv papírnictví. To naše není tak skvělé zásobené, takže jsem oproti původním plánům musel improvizovat, ale nemyslím si, že by to výsledek jakkoli znehodnotilo. Spíše naopak. Z více důvodů vám neukáži finální dílo. Dále se přiznávám, že v době psaní tohoto příspěvku ještě chybělo zdobení. Nebyl top tedy projekt na jeden den, ale dnes jsem zvládl nejhorší a ze skoro hotového deníčku mám velkou radost.

4. den | #100happydays

Ve čtvrtý den jsem vyrazil do Prahy na koncert Wolf Alice.

Proč?

Skupinu příliš neznám. Pár poslechů na Spotify ve mně ale vyvolalo dojem, že by mohlo být skvělé Wolf Alice slyšet naživo. Na koncerty příliš chodím málo, tak proč se kulturně neobohatit? Navíc cena za lístek vás nezruinuje, není to jako jít na Justina. Samo.

Dojmy

Původně jsem uvažoval, jestli se koncertu zúčastnit. Moje zapomnětlivost měla za následek velký zmatek, koncert jsem z paměti úplně vytěsnil. A tak mi kamarád ve čtyři odpoledne píše, v kolik přijedu. Tak jsem se podivil, proč mám jet do Prahy. Aha, koncert. Já si zapomněl koupit lístek. To nedopadne. Tak se měj a užij si to. Jakýsi záchvat spontánnosti způsobil, že jsem začal hledat prodej lístků. GoOut měl vyprodáno, TicketPro ještě ne. Otázka druhá: dostanu se do Prahy včas?

Za čtyřicet minut jeden vlak. Cesta trvá tři hodiny osmnáct minut, přijedu po osmé. Kapela má začít hrát kolem deváté. Nebo tak nějak. To bych mohl zvládnout. Během 40 minut jsem se stihl obléct, sbalit si batoh a vypadnout na vlak s tím, že jsem měl ještě pár minut rezervu. Vlastně jsem si ještě koupil e-lístky na vlak a na koncert (a registroval na TicketPro, příšerná služba). Slušná práce, obvykle by mne v rychlosti balení porazila želva.

Vím, že fotky z davu stojí úplně za houby, ale čím jiným posloužit? :-)

Stál koncert za námahu? Nemýlil jsem se, i pro relativně nezasvěceného byl koncert jednoduše skvělý. Pánové se vyblbli s kytarami a zpěvačka krásněně zpívala. Skvěle zvládá střídat polohy – dojemné momenty podtrhovala jemností, pokud to ale bylo potřeba, přešla do procítěného až naléhavého projevu. V jedné písni je zakomponována regulérně řvoucí poloha vyjadřující maximální nával emocí.

Jen ozvučení podle mně nebylo ideální, kapela byla zbytečně nahlas, až to v malém uzavřeném prostoru rvalo uši. Vyšší hlasitost se nerovná lepšímu zážitku, víme? Navíc se v tom hluku občas ztrácel zpěv, jenž považuji za klíčový prvek Wolf Alice. Přesto mohu konstatovat, že jsem prožil jeden z nejsilnější koncertních zážitků vůbec. Hudba téhle skupiny ke mně promlouvá a slyšet Wolf Alice naživo je stokrát silnější zážitek než poslouchat studiové nahrávky. Fakt. Dal bych si to znovu.

3. den | #100happydays

Ve třetí den jsem se rozhodl udělat jiným radost. Spontánně. Při příležitosti vrácení knihy do knihovny jsem donesl mls pro všechny tři naše knihovnice.

Proč?

Na životě k nejkrásnějším věcem patří, jak moc je nepředvídatelný. O to více si člověk užije, když pro něj někdo udělá něco pěkného, pokud to nečekáte. Tahle výzva je o člověku, který ji podstupuje. V tomto případě jsem nešlápl vedle. Skutek to byl vlastně sobecký, udělal jsem to kvůli sobě. Když jsou ostatní happy, pomáhá to mně být happy.

Dojmy

V tomto případě nemohu říci, jakou radost měla která knihovnice, předání mlsek bylo zprostředkované. Mohu jen doufat, že měla každá o malý kousek hezčí den. Díky tomu vědomí jsem i já měl o kousek lepší den. Dnes pouze ilustrační foto.

2. den | #100happydays

Ve druhý den jsem vyšel na procházku bosýma nohama.

Proč?

Netuším, proč to nedělám častěji, ale bylo potřeba využít jeden z dost možná posledních teplých dnů. Zanedlouho už nebude možné zevlovat venku bez bot. Bosá chodidla vás spojí se zemí a s přírodou. Je hezké zase cítit rodnou hroudu pod nohama.

Dojmy

Je to krásný a osvobozující pocit. Bez bot nabývá procházka úplně jiného rozměru, je to jako získat další smysl. Smysl, který dobrovolně a vědomě potlačujeme. Jistě, má to své důvody a výhody, ale neměli bychom zapomenout, jak svobodně a uvolněně si člověk připadá, když zahodí škrpály. Nic se nemá přehánět a některá místa vám zůstanou odepřená. Občas si ale odskočte do přírody bosky, stojí to za to.

1. den | #100happydays

V první den jsem si udělal miniaturní výlet vlakem do Štítů.

Proč? 

Protože zbožňuji vlaky a cestování po kolejích. Provoz do Štítů byl zrušen a řadu let koleje nevyužitě rezavěly, postupně však byl provoz na trati č. 24 obnovován a teprve podle aktuálního jízdního řádu jezdí vlaky znovu až do Štítů. Byla by hanba, kdybych se nebyl na konečné podívat.

Dojmy

Trať je velice stará a je znát, že vlaky po ní nemohou příliš svištět, kvůli četným zatáčkám se musí brzdit. Přesto cesta z Králík do Štítů trvá jen 24 minut. Příroda v širokém dalekém okolí je ovšem krásná, takže se oči mají čím krmit. V sobotu večer do Štítů nikdo nejel, sebe ovšem nepočítám. Nikdo ani nenastoupil. Železniční budova člověka vrátí do historie, ale napovídá, že železniční doprava ve Štítech nemá na růžích ustláno. Do města je to z vlakové stanice kus cesty a zázemí stará železniční budova nenabízí skoro žádné.